Viktor Dyk byl příslušníkem generace buřičů - anarchistů. Byl to básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny.

Otec Viktora Dyka byl ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkovic. v Mělníku žila rodina do roku 1888, poté se přestěhovala do Prahy, nejdříve na Malou Stranu, od roku 1904 se usídlila na Vinohradech.

Viktor Dyk studoval na gymnáziu v Žitné ulici, kde ho učil dějepisu Alois Jirásek. Vlivem bratra Ludvíka, studenta téhož gymnázia a příslušníka pokrokářského hnutí, se Viktor Dyk zajímal o veřejné a literární dění.

V letech 1896 - 97 působil Viktor Dyk v literárním a řečnickém spolku Slavia, v letech 1897 - 99 v Intimním volném jevišti. Od roku 1902 byl členem Kruhu českých spisovatelů a o rok později v literárním odboru Umělecké besedy.

Po maturitě v roce 1896 začal Viktory Dyk studovat práva a studium ukončil v roce 1900 absolutoriem. Pád Badeniho vlády v roce 1897, prosincové národnostní bouře a stanné právo, jako i reakce českých sociálně demokratických poslanců na státoprávní ohražení mladočechů, natrvalo ovlivnily Dykovu ideologickou orientaci. Tyto události se také staly inspirací Dykovy beletrie.

Po složení judiciální zkoušky v roce 1905 se Viktor Dyk definitivně rozhodl pro kariéru svobodného novináře a spisovatele. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír. Od roku 1907 úzce spolupracoval s nově založeným Vinohradským divadlem a v letech 1910 - 14 působil jako redaktor listu státoprávně pokrokové strany Samostatnost. Do okruhu Dykových přátel patřili H. Jelínek, R. Medek, F. Skácelík a J. Kamper.

V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie.

Po vypuknutí 1. světové války se Viktor Dyk stal členem nejužšího vedení strany a jednal s T. G. Masarykem o formách zahraniční akce na podporu české věci. Pro ni měl pracovat v emigraci, z jeho odchodu do zahraničí nakonec sešlo.

Po zastavení činnosti strany Samostatnosti v roce 1915 se Viktor Dyk začal věnovat překládání her pro Vinohradské divadlo. V Lidových novinách otiskoval alegorickou prózu na pokračování Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Za toto dílo byl vyšetřován "pro úmysl popouzet tiskem k nenávisti a opovržení ke státní správě". Nakonec byl Viktor Dyk 20.11.1916 zatčen pro velezradu v aféře prof. Štěpánka a uvězněn v posádkovém vězení. Zde překládal francouzské prokleté básníky a psal poezii. V roce 1917 byl Dyk pro nedostatek důkazů propuštěn, ale vyšetřování se vedlo na svobodě.

Viktor Dyk se stal členem spisovatelské rady a obnovil svoji publicistickou činnost. Od roku 1917 pracoval jako redaktor v Národních listech, několika texty přispěl i do Bassových Letáků. V únoru roku 1918 se účastnil založení pravicové Strany národně demokratické. Po 28. říjnu 1918 se stal poslancem Národního shromáždění a od roku 1928 senátorem, členem branného výboru. Působil jako oponent prezidenta Masaryka.

V roce 1928 se Viktor Dyk oženil po sedmadvacetileté známosti se spisovatelkou Zdenkou Háskovou.

Viktor Dyk podnikal mnoho zahraničních cest. Navštívil Německo, Francii, Polsko, Litvu a Jugoslávii. Při své poslední návštěvě Jugoslávie byl postižen srdeční mrtvicí a zahynul při koupání v moři, v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku. S velkými poctami byl převezen do Prahy a pohřben na Olšanských hřbitovech.

Bratr Viktora Dyka, Ludvík (1875 - 1925) byl žurnalista, synovec Viktor Kripner, syn sestry Hedviky, publikoval několik básnických sbírek.


Autorský profil Viktora Dyka spoluvytvářela doba autorových literárních začátků. S dobou vypjatou národnostními konflikty 90. let 19. století se Dyk vyrovnával především v próze. Tuto dobu odmítal jako dobu zrazených ideálů a zbabělých kompromisů s přízemní realitou. Symbolismus 90. let poskytl Dykově tvorbě stylové východisko, z něhož se postupně vyvinul Dykův osobitý sloh.

Sloh Viktora Dyka byl charakteristický strohým členěním textu na symbolické zkratky, lakonickou pointovaností a strukturní citátovostí. Viktor Dyk psal ve dvou rovinách - zpodoboval dialektiku ideálu a skutečnosti existencionálně nebo společensky.

Naturel Viktora Dyka byl spíše lyrický a jeho poezie umělecky předčila jeho práce prozaické i dramatické. Všechny žánrové složky jeho díla vytvářely pevnou jednotu.

Základním postojům jeho poezie odpovídala i dvojí orientace Dykových překladů francouzské lyriky: postoji negujícímu odpovídal zájem o prokleté básníky - Baudelaire, Corbiére, Desbordes-Valmore, Verlaine, postoji usilujícímu aktivně utvářet společenské poměry zájem o V. Huga.

Díla vyrovnávající se s národnostními konflikty 90. let 19. století:
Akta působení Čertova kopyta - nedokončená tetralogie
- Hučí jez a jiné prózy, 1903; próza, Epizoda Tacitova je fragmentem románu Sláva Čertova kopyta,
zamýšleného jako 1. díl nedopsané tetralogie

Prsty Habakukovy - 1925, román
Můj přítel Čehona - 1925, povídka

Díla vyznívající tragicky nebo baladicky. Smrti, která je největším protivníkem naplňování životního ideálu, čelí autor mravním heroismem:

Poezie:
Noci chiméry - 1917
Domy - 1926
Devátá vlna - 1930
Zápas Jiřího Macků - 1916, básnická skladba
Giuseppe Moro - 1911

Próza:
Krysař - 1915, novoklasicistní novela
Zmoudření Dona Quijota - 1913, tragédie

V dílech účtujících adresně s bezprostřední politickou a literární situací se představuje Viktor Dyk jako autor ironik, satirik, pamfletik a parodista. Stává se kritikem národního charakteru:

Poezie:
Satiry a sarkasmy - 1905
Pohádky z naší vesnice - 1910
Prohrané kampaně - 1914

Próza:
Příhody - 1911, sbírka povídek
Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova - 1923, povídka 1923 časopisecky 1915
Posel - 1907, historické drama, 1. díl zamýšlené a neuskutečněné dramatické trilogie
Ondřej a drak - komedie, 1920

Válečná tetralogie - sbírky básní, vrcholný básnický projev autorova nacionalismu, založeného na představě národa jako jednoty mravně závazných hodnot daných i utvrzovaných historickou tradicí.
- Lehké a těžké kroky - 1915
- Anebo - 1918
- Okno - 1921
- Poslední rok - 1922

Další dílo:

Poezie:
A porta inferi - 1897
Síla života - 1898
Marnosti - 1900
Buřiči - 1903
Milá sedmi loupežníků - 1906, báseň
Pan poslanec - 1921, časopisecky 1912 - 13
Podél cesty - 1922
Zpěvy v bouři - 1928

Próza:
Konec Hackenschmidův - 1904, román
Prosinec - 1906, román
Píseň o vrbě - 1908, sbírka povídek
Tichý dům - 1921, povídka
Zlý vítr - 1922, sbírka povídek
Holoubek Kuzma - 1928, povídka
Soykovy děti - 1929, román

Divadelní hry:

Tragikomedie - 1902, sbírka her
- Pomsta - 1896, pod pseudonymem R. Vilde
- Odchod - 1901

Epizoda - 1906
Premiéra - 1905
Smuteční hostina - 1906
Veliký mág - 1914
Zvěrstva - 1919

Revoluční trilogie - sbírka divadelních her, premiéra celku 1917
- Ranní ropucha - 1908
- Poražení - 1911
- Figaro - 1917

Napravený plukovník Švec - 1929