Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice...
Životopis
Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty (později Strana demokratickej ľavice).
Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.
Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.
V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě.
Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.
V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i nacionální otázky.
V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.
K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.
XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.
Po roce 1970 byl jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace, zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi. Ve svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února. V letech 1974-1990 byl předsedou Matice slovenské.
Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.
V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.
Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty. Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V letech 1990-1992 se profiloval na kombinaci levicových a nacionálních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko.
Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.
Tvorba
Díky svým novinářským a publicistickým zkušenostem se většina jeho děl věnuje aktuálním společenským problémům. Vychází nejen z vlastních zážitků, ale také z odkazu SNP, které se objevuje v jeho próze jako neustále se vracející motiv, taktéž jako námět na zamyšlení a idea ovlivňující dění v době, kdy jeho díla vznikala. Snažil se pochopit člověka v jeho vztahu k dějinám a současnosti. V prvních prózách ztvárňoval skutečnost a postavy v duchu hemingwayovské poetiky (Smrť chodí po horách). V románové trilogii Generácia (Dlhý čas čakania, Živí a mŕtvi, Zvony zvonia na deň) podal všestranný obraz válečného a poválečného života na Slovensku. Charakteristickým rysem jeho prozaické tvorby je kritický a satirický přístup ke skutečnosti (povídka Tmavý kút, satirický román Výrobca šťastia). V historických esejích se zaměřil na odkrývání identity slovenského národa (Dúchanie do pahrieb, Zobrané spory Jozefa Miloslava Hurbana).
V literární kritice zdůrazňoval filozofické a mravní aspekty slovenské tvorby (Čas a knihy, Paradoxy). Kromě uměleckých próz je také autorem cestopisu a vícero filmových scénářů. V letech 1955 a 1962 se stal laureátem státní ceny Klemeta Gottwalda a v roce 1975 mu byl udělen titul národní umělec.
Dílo
Próza
1947 Smrť chodí po horách , román z období SNP
1949 Včera a zajtra, volné pokračování díla Smrť chodí po horách
1951 Modré vlny, mládežnícký román
1954 Na rozhraní, sbírka 7 povídek
1955 V krajine, kde vychodí slnko, cestopis z Číny
1958 Dlhý čas čakania , 1. díl románové trilogie „Generácia“
1959 Živí a mŕtvi, 2. díl románové trilogie „Generácia“
1961 Zvony zvonia na deň, 3 díl románové trilogie „Generácia“
1960 Tmavý kút, povídky
1962 Nikdy nie si sama, dvojnovela
1963 Záznamy, sbírka povídek
1964 Výrobca šťastia, satirický román (byl inscenován ve spolupráci s Milanem Lasicou v roce 1985)
Výběry[editovat | editovat zdroj]
1965 Kto kráča po ceste, povídky z knih Tmavý kút a Záznamy + novela Kriminálny príbeh
1966 Paradoxy, výběr esejí
1976 Súvislosti, výběr esejí a kritických statí
1978 Skúsenosti
Eseje a kritiky
1956 Za pravdivé a presvedčivé zobrazenie našej skutočnosti, referát o slovenské próze v let 1945-1955
1962 Čas a knihy
1965 Tu žije národ
1970 Dúchanie do pahrieb, navazuje na Tu žije národ
1972 O literatúre
1974 Povstanie
1974 Zobrané spory J. M. Hurbana
1979 Portréty a osudy
1992 Sub tegmine
1993 Návraty k prevratu
1993 Odkiaľ a kam Slováci
1994 Hovory M
Adam, Adam, kto si?
Paradoxy okolo umenia
Scénáře
1951 Boj sa skončí zajtra (podle jeho filmové povídky Prielom z roku 1950)
1953 Pole neorané (podle románu Petra Jilemnického)
1955 Žena z vrchov
1959 Kapitán Dabač
Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.
Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.
V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě.
Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.
V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i nacionální otázky.
V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.
K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.
XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.
Po roce 1970 byl jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace, zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi. Ve svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února. V letech 1974-1990 byl předsedou Matice slovenské.
Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.
V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.
Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty. Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V letech 1990-1992 se profiloval na kombinaci levicových a nacionálních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko.
Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.
Tvorba
Díky svým novinářským a publicistickým zkušenostem se většina jeho děl věnuje aktuálním společenským problémům. Vychází nejen z vlastních zážitků, ale také z odkazu SNP, které se objevuje v jeho próze jako neustále se vracející motiv, taktéž jako námět na zamyšlení a idea ovlivňující dění v době, kdy jeho díla vznikala. Snažil se pochopit člověka v jeho vztahu k dějinám a současnosti. V prvních prózách ztvárňoval skutečnost a postavy v duchu hemingwayovské poetiky (Smrť chodí po horách). V románové trilogii Generácia (Dlhý čas čakania, Živí a mŕtvi, Zvony zvonia na deň) podal všestranný obraz válečného a poválečného života na Slovensku. Charakteristickým rysem jeho prozaické tvorby je kritický a satirický přístup ke skutečnosti (povídka Tmavý kút, satirický román Výrobca šťastia). V historických esejích se zaměřil na odkrývání identity slovenského národa (Dúchanie do pahrieb, Zobrané spory Jozefa Miloslava Hurbana).
V literární kritice zdůrazňoval filozofické a mravní aspekty slovenské tvorby (Čas a knihy, Paradoxy). Kromě uměleckých próz je také autorem cestopisu a vícero filmových scénářů. V letech 1955 a 1962 se stal laureátem státní ceny Klemeta Gottwalda a v roce 1975 mu byl udělen titul národní umělec.
Dílo
Próza
1947 Smrť chodí po horách , román z období SNP
1949 Včera a zajtra, volné pokračování díla Smrť chodí po horách
1951 Modré vlny, mládežnícký román
1954 Na rozhraní, sbírka 7 povídek
1955 V krajine, kde vychodí slnko, cestopis z Číny
1958 Dlhý čas čakania , 1. díl románové trilogie „Generácia“
1959 Živí a mŕtvi, 2. díl románové trilogie „Generácia“
1961 Zvony zvonia na deň, 3 díl románové trilogie „Generácia“
1960 Tmavý kút, povídky
1962 Nikdy nie si sama, dvojnovela
1963 Záznamy, sbírka povídek
1964 Výrobca šťastia, satirický román (byl inscenován ve spolupráci s Milanem Lasicou v roce 1985)
Výběry[editovat | editovat zdroj]
1965 Kto kráča po ceste, povídky z knih Tmavý kút a Záznamy + novela Kriminálny príbeh
1966 Paradoxy, výběr esejí
1976 Súvislosti, výběr esejí a kritických statí
1978 Skúsenosti
Eseje a kritiky
1956 Za pravdivé a presvedčivé zobrazenie našej skutočnosti, referát o slovenské próze v let 1945-1955
1962 Čas a knihy
1965 Tu žije národ
1970 Dúchanie do pahrieb, navazuje na Tu žije národ
1972 O literatúre
1974 Povstanie
1974 Zobrané spory J. M. Hurbana
1979 Portréty a osudy
1992 Sub tegmine
1993 Návraty k prevratu
1993 Odkiaľ a kam Slováci
1994 Hovory M
Adam, Adam, kto si?
Paradoxy okolo umenia
Scénáře
1951 Boj sa skončí zajtra (podle jeho filmové povídky Prielom z roku 1950)
1953 Pole neorané (podle románu Petra Jilemnického)
1955 Žena z vrchov
1959 Kapitán Dabač